

Tvrdost vody není úplně jasný pojem –
rozumí se jím buď obsah Ca2+, Mg2+, Ba2+ a Sr2+
(případně i dalších dvou- a vícemocných kationtů), nebo
častěji jen množství rozpuštěného vápníku a hořčíku, tj.
součet Ca2+ a Mg2+. Ve většině vod také tyto prvky
naprosto dominují, takže ostatní můžeme zanedbat a na
definici až tak nezáleží. Na tvrdosti vody se podílí
větší měrou vápník (poměr Ca:Mg je ve většině
přirozených vod 2:1 až 4:1).
Do vody se vápník a hořčík dostávají rozpouštěním
některých minerálů, nejčastěji vápence (CaCO3), dolomitu
(CaCO3.MgCO3), magnezitu, sádrovce a mnoha dalších. Tyto
minerály jsou ve vodě prakticky nerozpustné, rozpouští
je však kyselina uhličitá, která vzniká ve vodě reakcí s
CO2.
Většina tvrdosti je v přirozených
vodách způsobena uhličitany, v menší míře sírany, příp.
dalšími látkami – důležité ale je, že pojem „tvrdost“ se
týká právě jen kationtů, bez ohledu na to, z jaké
sloučeniny pocházejí.
Podle množství CO2, které závisí na pH, na teplotě a
tlaku nebo na vnějším zdroji, dochází buď k rozpouštění
vápníku, nebo k jeho zpětnému vysrážení.
Význam:
V přírodě najdeme vodu jak velmi měkkou, tak velmi
tvrdou – vše záleží na tom, s jakými minerály přišla
voda do styku. Vodovodní voda bývá jen zřídka velmi
měkká, spíše je středně až velmi tvrdá. Čím více
je bazénová voda tvrdší, tím více se usazuje vodní kámen
na stěnách bazénů. Pro bazén je optimální
udržovat tvrdost vody na hodnotě maximálně středně
tvrdá. Je důležité si uvědomit, že při odpařování vody z
bazénu se voda stává tvrdší.
Měření:
Měření tvrdosti provedeme
běžnými testry (občas označované jako testy „celkové
tvrdosti“ nebo „GH testy). K vodě přidáme podle
pokynů určité množství činidel a pak přidáváme roztok po
kapkách, které počítáme až do změny zbarvení. Přesnost
testů je obvykle 0,5 dGH, což pro běžné účely stačí, pro
přípravu velmi měkké třecí vody ale potřebujeme
přesnější metody.
Výsledek (v německých stupních a v ppm CaCO3)
interpretujeme takto:
0–4 dGH / 0–70 ppm ...velmi měkká voda
4–8 dGH / 70–140 ppm ...měkká voda
8–12 dGH / 140–210 ppm ...středně tvrdá (polotvrdá) voda
12–18 dGH / 210–320 ppm ...tvrdá voda
18–30 dGH / 320–530 ppm ...velmi tvrdá voda
Při vyšší tvrdosti vody je vhodné použít přípravek
stabilizátor tvrdosti, který je vhodný i na menší
množství usazenin na stěnách.
Při extrémní tvrdosti vody (např.
studniční voda nad 40 dGH) se nejlépe osvědčila 31%
kyselina chlorovodíková HCl. Pro orientaci uvádím
dávkování HCl do vody 10m3 45 dGH + 3 litry
HCl = snížení tvrdosti vody na cca 20 dGH. Tuto kyselinu
je také vhodné použít pro odstranění vodního kamene ze
stěn bazénu (např. u bazénů z PP nejšetrnější a
nejúčinnější způsob). Při odstranění vodního kamene ze
stěn napuštěného bazénu, se aplikuje tato kyselina tak,
že vodu neustále upravujeme na velmi měkkou vodu, a tím
se začně kámen ze stěn rozpouštět do vody. Tento
proces však trvá několik dnů až týdnů!!! Takto
lze odstranit vodní kámen bez vypuštění vody. Při
aplikaci kyseliny je nutné vypnout filtraci a zabránit
kontaktu s kovy, do doby než se kyselina dokonale smíchá
s vodou. Po promíchání je možné po zhruba 30 minutách
bazén používat ke koupání. Kyselina ihned s vodou
reaguje a rozkládá se na neškodné látky.